„Nechutné,“ pomyslela si Beryl, když viděla Nefrita osahávat regenerovaného Jadeita. To co dělali její generálové v soukromí byla jejich věc, ale dělat to na veřejnosti a ještě ve slizu, bylo nechutné. Nefrit se málem přerazil o sarkofág, když mu podklouzly nohy ve růžovém želé. Kdyby nedělal to co dělal, připadal by ji velice přitažlivý. Beryl se odvrátila a spěchala chodbami do, teď už svého trůnního sálu. Teleportaci zavrhla, chtěla vidět jak její moc obnovuje to, co Kunzit zničil. Zarazilo jí, jak hluboce jeho magie poznamenala všechno kolem sebe. Zaplatí ji za to. Kunzit, který byl snad tak starý jako existence samotného vesmíru. Jistě starý a prohnilý ledový démon, vždy připravený vrazit svému vládci nůž či jinou bodnou či sečnou zbraň do zad, měl jednu slabost. Byl marnivý ve své moci. To ho pokaždé porazilo, Kunzita mohl porazit jen Kunzit. Došla do sálu a položila balík s Kunzitovou hlavou na čerstvě vyčarovaný stůl. Magie udělala své i s jejím vzhledem a ona se zhluboka nadechla. Byl čas si promluvit se zrádným generál a byla si jistá, že to bude velmi jednostranná diskuze.

Jadeit nenáviděl regenerační proces v nádrži, jejíž obsah byl  stejně vábný jako obsah Nefritova žaludku po přemíře konzumace červeného vína. Vlastně ono to smrdělo a chutnalo stejně. Jeho pohyby v nádrži byly čím dál tím zřetelnější a když si myslel, že se snad umlátí o skleněné stěny, tak ho vytáhly silné paže. Snad i seděl, ale všechny myšlenky a znechucení z rosolu se vykouřilo z hlavy pod Nefritovymi polibky. Najednou se jediné co chtěl byl Nefrite. Jeho ruce objaly hvězdopravcovu šíji a přitáhly ho k polibku. Ústa se přisála na sebe a jeho jazyk se dotkl Nefritova. Chuť jeho milence a jeho dotyky v něm vzbudily touhu, kterou nikdy nepoznal. Jeho erekce se dotkla Nefritovy kůže, ten dotyk byl jako rána bičem. Byla v ní bolest i slast. Chtíč, ano cítil ho v sobě i v něm. Musel to mít hned tady na podlaze pokryte růžovou břečkou. Jistě, bude si pak vyčítat, že se oddával Nefritovi jako zvíře v říji a že neřekl ne. To bude pak až se obleče do své  uniformy a stane se generálem Jadeitem. Jeho upjatost a dbalost mravů byla utopena v potřebě mít Nefrita co nejblíže. Nefrit, ten kaštanový hřebec nezklamal svou pravdě koňskou výbavou v plné pohotovosti. Nebyl si jistý, jestli to byl on kdo se otočil a ohnul a skleněný bok nádoby. Prohnul se a přirazil k Nefritovym prstům, které se do něj dobývaly. Bylo to nepříjemné a trochu ho to zchladilo. Chtěl se od Nefrita odtrhnout a odstrčit ho, přece to nebudou dělat tak nemravně a necudně. Pak to přišlo. Nefrite zacílil na speciální místo uvnitř jeho těla. Nazvat to anatomickým názvem bylo příliš vulgární. Vyjekl Nefritovo jméno a vydechl slovo více. Dostal to. Nefrit do něj začal pronikat. Nejprve ucítil tlak, něčeho tupého a teplého. Zalapal po dechu a snažil se uvolnit. Bylo to, tak jak si pamatoval. Nejprve nepříjemné a trochu to bolelo. Pálelo to, věděl, že musí počkat než to přijde, protože pak budou padat hvězdy. Nefrit ho prohnul a on vzdychnul rozkoší. Zaťal prsty do skla, tak až mu zbělely klouby. Vzdychnul, když se Nefrit začal hýbat. Jeho rytmus se plynule měnil od pomalých přírazů, které hod dováděly k šílenství očekáváním něčeho prudšího a intenzivnějšího. To přišlo bez varování. Jeho tělo se otřásalo pod Nefritovymi přírazy.  Jeho tělo se přizpůsobilo to mu co byl Nefrit. Vydal nesouhlasný sten, když z něj vyklouzl. Chtěl ho uvnitř, chtěl ho co možná nejhlouběji. Nefrit znal jeho tělo, které ho tolik zrázelo. Chtěl být oproštěn tělesna, ale když přišlo na věc. Jediné po čem toužil bylo, aby ten zatracený Nefrit hýbnul tím svým úžasným zadkem a pořádně mu to zezadu udělal. Nikdy by tuto myšlenku nevyslovil nahlas, ale to neznamená že tu nebyla. Nefrit konečně tím, zadkem hýbnul a on měl najednou v hlavě prázdno. Vyvrcholení přišlo tak rychle až se mu zatočila hlava a rozkoš ho pohltila. Sotva poslední vlna odezněla, uvědomil si jak je vyčerpaný a svezl se  na podlahu stále v Nefritově náručí. Potřeboval okamžik než se vzpamatoval. Pokleknul a a předním se objevil džbán vína s jednou sklenicí. Uchopil ho do svých dlaní a nalil jiskřivé víno to poháru. Byl čas se vrátit do reality, nebo ne? Nabídl Nefritovi víno. Dosud si neřekli ani slovo, teď byl čas.

 „Věřil jsem ti, můj milý, celou dobu jsem byl s tebou a doufal, že ...,“

hlas se mu zlomil a on bojoval se svou pokryteckostí. Chlad který předváděl světu se znovu dostával mezi něho a Nefrita. Zaklel.

„Nefrite, přišel jsi pro mě...můj milovaný...neopustil jsi mě.“

 
Políbil ho na ústa.

„Nefrite, naše královna ničí ty, kteří povstali proti její moci a my můj drahý jsme ti co ji pomohli zvítězit. Nefrite moc Negaverze je opět s námi.Tvé hvězdy opět budou promlouvat a budou to jen šťastné věštby. Nefrite pojďme někam co aspoň trochu vypadá jako postel...protože jestli to co jsi mi teď udělal to jediné na co se dnes zmůžeš. Uteču ti .“

Říct, že by zrovna váhal, by nebylo přesné. On se jen nemohl zcela jasně rozhodnout. Zničit Kunzita, zachránit Jadeita, to bylo jeho jediným cílem a teď se situace změnila tak rychle a diametrálně, že si připadal, jako by mu někdo podtrhl koberec pod nohama a on bez cavyků upadl na zadek. Ale přesto tu stál, neseděl, a pozoroval Beryl. Zase do ní vstupovala moc Temnoty, cáry toho co měl přehozeného přes sebe aby zakryl aspoň část své nahoty zakrývaly Kunzitovu lebku. Svůj meč měl stále v dlani. Teď se musel rozhodnout. Jadeit, to co tu z něj zbývalo, jestli to ještě někdy bude něco jiného než troska, proti …

Stačil by jediný pohyb paže, věděl, že jeho tělo by reagovalo, ještě než by jeho mysl dokončila myšlenku. Dnes se tu mohly válet na zemi dvě hlavy vládců, ne jedna. V duchu viděl Beryliny rudé vlasy letět vzdychem, jak by se její hlava graciézně pomalu skláněla k zemi a dopadla s dutým žuchnutím, následovaném za několik nekonečných chvil pádem těla. Beryl udělala několik chyb. Příliš manipulovala. Příliš si hrála, místo aby konala. A sebrat někomu, kdo se teprve probouzí z bojového transu plášť, nebo dělat jakýkoli pohyb, který by se mohl vykládat jako útočný, byla holá pošetilost.

Její jediné štěstí bylo, že Nef byl zrovna příliš zaměstnán Jadeitem, než aby vnímal, co se děje okolo. Jeho pohled měl stále tu tunelovou kvalitu, jako když uviděl Kunzita u trůnu. Bylo to matoucí. Napřed Kunzite, pak Jadeite, teď Beryl. Jeho mysl se nerozhodovala na základě faktů, ale na základě podnětů. Nebezpečí znamenalo útok, kryt. Teď se jeho mysl musela rozhodnout, jestli Beryl představuje nebezpečí, nebo spojence.

V očích, kterými pozoroval Beryl, se muselo toto rozhodování odrážet, protože Beryl couvla o několik kroků a snažila se vypadat co nejméně nebezpečně. To ale, když z vás sálá moc a držíte v rukou zářící žezlo a hlavu svého nepřítele, jde jen těžko. Jeho ruka se sevřela pevněji kolem jílce meče a oči Beryl se upřely na blýskavou čepel, která měla rozhodnout o jejím dalším osudu. Věděla, že v tomto okamžiku svět balancuje na onom neskutečně jemném ostří a může přepadnout buď na stranu života nebo smrti, ale už nikdy nebude stejný jako dříve. Čepel se ani nezachvěla, jen setrvala na svém místě po dobu několika úderů srdce, které ale pro Beryl byly věčností. Pak se čepel sklonila a Nefrite odvětil.
 

Uzdrav ho, královno Negaverze.

S těmi slovy vzal Jadeita do náruče a po krátkém zaváhání ji následoval.
 

Teď, umytý a upravený, sedící u Jadeitovy průhledné rakve naplněné růžovým želé, ve kterém Jadeite tiše dorůstal, mu celá scéna znovu a znovu běžela před očima.

Proč ji nezabil? Mohl se osvobodit od nekonečných intrik a politických hrátek, od manipulací, od ostatních tennou, od Jadeita….

Ale nakonec se rozhodl být zase jen poskokem plnícím cizí příkazy a poslouchajícím na slovo pána, který toho nebyl hoden. Nyní měl zpátky paměť, o kterou ho připravila Beryl s Metalií, také vzpomínky, které zastřely Jadeitovy iluze, a přesto se rozhodl zůstat.
 

Před Nefritem ležela netknutá láhev jeho oblíbeného vína a vyčítavě ho pozorovala. Symbolizovala všechno, čím byl a čím mohl zase být, nebo co mohl odmítnout. Jeho meč stále setrvával u jeho boku, ale ta láhev před ním představovala větší nebezpečí, než celé armády. Mohl se zase zdánlivě vrátit do persóny ožralého hvězdáře, nebo se mohl obrátit a odejít. Když nad tím tak přemítal, vlastně se už rozhodl, v ten okamžik, kdy dal Beryl svolení, aby se chopila své moci a uzdravila Jadeita. Stále ještě mohl odejít, ale to mohl vždycky. Přísaha vládci, který jde proti vlastním lidem, je bezcenná. Ale teď, teď seděl v křesle u Jadeitovy rakve a čekal, až se jeho žalářník probudí, aby mohl zase vstoupit do krásné klece, kterou pro něj Jadeit celý život pletl. Nemohl odejít. Znal Jadeita jaký byl, ne jaký se snažil vypadat navenek, a ačkoli ho možná nemiloval v tom romantickém slova smyslu, byl k němu navěky připoután.

V těch dlouhých hodinách, než se tělo v nádrži alespoň vzdáleně začalo podobat lidskému, si vzpomněl na své poslední chvíle v Endymionově království. Byl šílený žalem, hrůzou i poznáním a stejně, jakmile se objevila příležitost, on se jí chopil a unikl.

Ale co si vybral bylo ještě větší šílenství, i když ne už jeho, ale šílenství moci a smrti. Jadeite se objevil v jeho věži a on vzal jeho ruku a odešel s ním, zradil Endymiona, zradil Zemi, zradil Měsíc, jen aby mohl být se šílencem, jenž pro dosažení svých vlastních pokřivených cílů neváhal obětovat cokoli, včetně sebe sama a svých nejbližších.

 
Čím víc Nefrite o Jadeitovi přemýšlel, tím víc se mu zažíral pod kůži. Směsice děsu, opovržení, ochranitelské náklonnosti, nenávisti, lásky, vášně, neukojitelného hladu po jeho blízkosti, úsměvu, těle, čemkoli co bylo Jadeitem. Nakonec byla odpověď na otázku proč jednoduchá:

Nedokázal odejít od Jadeita.

Věděl, díky svým vizím, že Jadeita jednou zabije. Toho okamžiku se děsil i se na něj těšil zároveň. Tehdy bude volný a nezbude už mu nic, co by ho někde drželo. Totéž se stalo za Endymiona a on věděl, jak to tehdy dopadlo. Šílenství bylo sladší než realita osamění. Mohl si nalhávat co chtěl, opovrhovat Beryl nebo jakýmkoli vladařem, mohl se dušovat, že vždy bude jednat v zájmu dobra nebo čehokoli, co se za něj v tu dobu vydávalo, ale nakonec to vždycky skončilo u jedné skutečnosti. Potřeboval Jadeita. Jadeit byl to, co ho drželo při zemi, co mu dodávalo sílu i oslabovalo ho zároveň, co ho drásalo i milovalo, ale bylo to to jediné, na čem mu na světě záleželo.

Oči mu snad už po tisící zabloudily k Jadeitovi v rakvi. Z kostnatého torza zcela nepodobného člověku v rakvi ležel spící Jadeite, v plné síle, se všemi údy kam patřily a stejně krásný jako když se naposledy milovali. Regenerační proces bude brzy u konce a pak se zase roztočí krvavý kolotoč Negaverzské moci, kolem které všichni tančili.

Moc, to bylo něco, co Nefrite nikdy nechápal. Jak po ní někdo mohl toužit tak moc, až ho to zničilo. Jistě, ovládat bylo lepší než být ovládán, ale chtít stále víc a víc? Jakou mohl mít Kunzite radost z toho, že jedním prstem mohl zničit tisíce bytostí, miliony životů? Když zničíš všechny kolem sebe, komu pak budeš vládnout? S kým budeš bojovat? Teď z Kunzita zbývala jen  hromádka kostí a lebka ve vaku a bylo jen na Beryl, co s ním udělá. Nefrite cítil zahnívající díru ve své duši, tam, kde měl být Kunzite, ale byl si jist, že Beryl svého ledového mága nějak získá zpět. Kunzite porazil smrt už tolikrát, že ho ani tahle příhoda na dlouho nezastaví. Čtyři tennou patřili k sobě, ať se nenáviděli a ničili jak chtěli, byli jen čtyři strany jednoho celku. Jeden bez druhého nebyli nic, a aby byla nastolena rovnováha, museli být všichni naživu a společně. I když byli odloučeni, zabiti, zrozeni v jiných tělech na jiných světech, vždy našli cestu k sobě a svému vládci. Byli proti tomu stejně bezmocní, jako by stáli nazí proti příboji. Jako on potřeboval Jadeita, i mezi Kunzitem a Zoisitem byla podobná dynamika. Nemohli se od sebe odpoutat ani kdyby chtěli.
 

Tělo v nádrži se pohnulo, nejprve jen slabé zachvění, které bylo vzápětí následováno mocnou křečí, jak se najednou do celého těla vrátil najednou život. Nefrite neváhal, bleskurychle se zvedl z křesla a jakmile se víko rakve odklopilo, nedbaje na rukávy hedvábné košile, zajel rukama do růžového slizu a vytáhl kašlajícího Jadeita nad hladinu. Nekonečně něžným pohybem mu otřel nos, oči a ústa a počkal, až se jeho nemesis bude moci pořádně nadechnout. Sotva se na něj upřely dvě nebesky modré oči, zachvátila ho stejná spalující touha, která ho hnala skrze celou tuhle krvavou mileneckou hádku. Jadeit, sedící v teplém želé, které ho celé pokrývalo, byl sevřen v jednom drtícím objetí, zatímco na jeho rty se přitiskly jiné, které požadovaly všechno a dávaly ještě víc. Jadeitova ústa se otevřela pod  Nefritovou péčí otevřela a Nefrite našel pod přetrvávající chutí slizu to, co byl jedině Jadeite. Jedovy paže se obemkly kolem Nefrita se stejnou urgencí a nechal se vyzvednout z rakve a snést na podlahu. Byl slizký a začínalo mu být chladno, ale Nefrit byl rozpálený a hřál je oba. Jadeitovo tělo se přitisklo k Nefritovu a Nef ucítil přes jemnou látku kalhot Jadeitovu erekci, jak ho tlačí do boku. Tady nebyl čas na jemnosti a rafinovanosti něžného milování, oba byli v zajetí chtíče, který je zcela pohlcoval. Nefritovy ruce přejížděly po Jadeitových ramenou, zádech, pažích bocích, kdekoli mohly dosáhnout a při tom zbavovaly chvějící se tělo před ním slizu, který s vlhkým čvachtáním dopadal na kamennou podlahu. V ústech ucítil pachuť krve, bylo mu jedno jestli své nebo vlastní, jak jejich rty a jazyky bojovaly o více a více kontaktu a oba tu bitvu prohrávali. V uších mu hučela krev a zrychlený dech, svůj i Jadeitův, cítil, jak se Jadeite tře o jeho kalhoty a jeho vlastní erekce byla jen šťastná, že měla o co se sama otírat. Konečně jeho ruce dosáhly Jedových půlek a prsty zabrousily mezi nimi, přejely vstup do Jadeitova těla. Z Jedova hrdla se najednou ozval místo drobných naléhavých zvuků hlasitá sten a jeho boky se prohly, jak hledaly více kontaktu. Prsty, které drásaly Nefritova ramena a snažily se dostat pod volnou košili se mu zaryly do kůže jako drápy a Nefrite nečekal ani okamžik. Než se mohl Jadeit znova nadechnout, stál čelem ke své rakvi, nohy rozkročené a Nefritovy prsty hluboko ve svém těle. Musel se pevně chytit okraje, na okamžik pod ním povolily kolena a zdálo se, že zahučí zpět do nádrže.

Nefrite ho zachytil a sám měl problém zůstat stát na nohou. Jadeitovo tělo bylo tak těsné, jako by byl panic. Jen představa, že za několik chvil bude zabořen až po kořen v tom těsném, horkém, chvějícím se otvoru ho málem dostala.

Jadeit byl celý pokrytý lubrikantem, nemělo smysl se zatěžovat takovými drobnostmi. A když z Jedových úst začaly zaznívat neartikulované zvuky, které nemohly znamenat nic jiného než povzbuzení a urgenci, Nefrite konal. Sval, na kterém pracoval už byl dostatečně uvolněný a on v dalším okamžiku otevřel svůj už tak namáhaný poklopec a vklouzl dovnitř. Jedovo heknutí se změnilo v zasténání. Nefrite se musel kousnout do rtu, aby se neudělal hned teď a tady, představy byly jen chabá náhražka skutečnosti. Jadeitovo tělo ho vítalo a oba se chvěli, Jadeite drtil svými prsty bok rakve, Nefrite Jadeitovy boky, jak oba setrvávali naprosto nehnutě a snažili se zadržet hrozící orgasmus. Netrvalo to dlouho a Nefrite se začal v Jadeitovi pohybovat, nejprve krátké pohyby, které se postupně stávaly delšími a plynulejšími, až z něj téměř vyklouzával a zase zajížděl domů. Jadeit byl kluzký, což neuniklo té droboulinké části Nefritovy mysli, která nebyla zcela polapena rozkošemi těla. Jadeite teď vypadal přesně tak, jako se stavěl na obdiv světu. Slizký, nebezpečný, stvořený pro sex. Zvuky, které vydával pokaždé, když do něj Nefrite zajel a přejel přes prostatu, říkaly zcela jasně co a jak to chce a že to teď dostává. Nefritovi na slizkém těle klouzaly ruce, ale Jadeite mu vycházel vstříc. Nefrite věděl, že dlouho nevydrží, chtěl Jadeita příliš. Temnoto! Oba to příliš chtěli. I tak byl překvapen, když je zasáhly téměř současně slastné křeče. Jadeitovy svaly se kolem Nefrita stahovaly a ten jízdu v kluzkém horku prožíval až do nejposlednějšího nervového zakončení. S posledním záchvěvem soudnosti se zachytil okraje nádrže vedle Jedovy ruky, aby se na něj zcela nezhroutil a oba neskončili v malzavé nádrži.