Nefrite se zastavil, jen na okamžik. Bublající ostří hněvu v něm ho dostalo až sem, ale co ho čeká za těmito dveřmi? Hněv se proměnil v tichou nitku prolínající se celým jeho bytím a on na ni pověsil veškeré bouřivé emoce, které ho mohly zaskočit, až jimi projde. Teď buď zvítězí a nebo zemře. V co doufal víc? Už ho to nezajímalo. Chtěl ještě vůbec vidět Jadeita? Nepřešel za tu dlouhou dobu na Kunzitovu stranu? Zůstal věrný svým ideálům? Zůstal věrný Nefritovi?
Dlouze vydechl. Poslední krok. Neměl rád zabíjení, ale dělal svou práci. A jeho práce teď byla zabít Kunzita, i kdyby ne kvůli Jadeitovi, před očima mu probleskly jeho odťaté ruce, nebo pro Zoisita, jehož pohled cítil v zádech, nebo pro zrádnou královnu Beryl, tak pro všechny ty, kteří padli a kteří teď pochodovali jako nemrtvá armáda kosící všechno živé. Pro ty, kteří nemají pokoje ani ve smrti. Pootevřel těžké kamenné dveře pokryté jinovatkou a proklouzl mezi těžkými křídly. Ty se za ním bez jediného zvuku zavřely. Vstoupil do noční můry jakéhokoli člověka jen trošku při smyslech. Zmrzlý trůnní sál zaplňovala masa mrtvých i nemrtvých, zápach hniloby ho udeřil do nosu i přes vrstvu, kterou už byl pokrytý. Jeden pohled a našel Kunzita. Stál před trůnem, vedle něj rudovlasá žena, na druhé straně něco složené z kostí a zubů a před ním nějaká hromada něčeho, co nezkoumal, nepředstavovalo to hrozbu. Nefrita zaplavila ledová voda, která utlumila všechno okolo, zůstal jen jeho cíl. Kunzite. Kosti, které držely pohromadě seschlou kůží, bílá hříva, modré kimono. Stál vzpříma před svým trůnem a zrovna něco šelestivým hlasem, který se nesl až do nejzazších zákoutí, rozprávěl o výhře a dokonalosti. Nefrite neposlouchal. Všechny dojmy i emoce se slily v jediné. Rozhodnutí. Uchopil meč pevněji do rukou a vydal se přímo k trůnu, přímo proti Kunzitovi. Ten ho musel vidět. Nefrite šel přímo proti němu, rozhodnutý a nehodlal se nechat ničím zastavit. Museli by ho spálit na popel, aby se zastavil. Svižným krokem se zářící čepelí po boku se blížil nezadržitelně ke svému cíli, který pořád ještě mluvil a nevěnoval mu pozornost. Nefrite obešel tu hromadu před trůnem. Klapavá bytůstka z kostí a zubů mu vyrazila vstříc, vrhající se jako pes po hrdle. Jeho meč, prodloužení jeho těla, udělal automatický pohyb a kosti se s třaskotem rozprskly po podlaze. Další tři kroky vzhůru ke trůnu a stál před ním. Kunzite se zadrhl ve své vítězné řeči a jeho oči hledaly, co se děje. Nefrite na nic nečekal. Meč projel čistě Kunzitovi pod bradou, projel mezi krčními obratly, zřetelnými pod vyschlou kůží a vyjel na druhé straně. Kunzite stuhl, ale Nefrite pohyb ještě nedokončil. Než lebka z krku stačila začít svůj poslední pád k zemi, čepel už protínala Kunzitova žebra a zvednutou paži, a znovu a znovu, dokud z Kunzita nezůstala jen hromádka rozsekaných kostí v troskách modrého hedvábí. Naposledy se sklonil a rozsekl Kunzitovu lebku na půlky. Narovnal se a vydechl. Chladná voda, ve které se pohyboval od okamžiku kdy spatřil svůj cíl, se rozplynula. Zase slyšel zvuky v plném rozsahu, viděl celou místnost, místo jen jediného zúženého úhlu. Cítil všechny vůně, ne jen smrt a rozklad. Neviděl věci kolem sebe jen jako analýzu příležitostí a nebezpečí. V hlavě mu teprve probíhalo, co se vlastně stalo. Ve svých myšlenkách teprve vešel, rozhlédl se okolo a vstřebával detaily. Zoisite, jeho pohled v zádech, stále za zavřenými dveřmi. Dvořani mrtvého mága. Žena v černé kůži s pletí šedivou jako popel a mrtvým výrazem. Byla mu povědomá. Brunátná youma s krajkovým fiží. Muž v upnutém černém kabátě. Dav patolízalů, ze kterých dýchala chtivost a strach. Žádné zbraně. Kunzite před trůnem, hrdý a mluvící svou vítěznou řeč. Nefrite uvězněn až do smrti, Jadeite, teď zemřeš….
Jadeite?
V hlavě mu pokračovala scéna jako zpomalený film. Viděl jak se přibližuje ke Kunzitovi, dokonalému ve svém modrém hedvábí. Byl nádherný, Nefritovi teď bylo skoro líto, že ho rozsekal na tak malé kousky. V ústech mu vyschlo když si představil, co by s tak nádherným tělem, kunzitovým tělem, mohl dělat. Ale než mu mohly být těsné kalhoty, scéna se posunula a něco skládajícího se jen ze zubů a chřestících kostí se mu vrhlo po krku. Když se na tu změť pořádně podíval, zjistil, že je to kostra malinkého draka. A pak už jí projela čepel a aniž by se ho ty zuby jen dotkly, rozprskly se po podlaze. Jen odstranil překážku, která mu stála v cestě.
Vedle trůnu klečela i nahá rudovlasá žena. Kdo? Beryl? Královna Beryl tu klečela u trůnu s hlavou skloněnou, jako ta nejnižší otrokyně? Když se na ni pořádně podíval, nebyla nahá. Měla na sobě nějaké spodní prádlo, které víc ukazovalo než skrývalo a nenechávalo nic představivosti. Vlasy měla sepnuté v elegantním účesu, několik rudných loken jí spadalo na ramena. Kdyby na nich neměla ty rohy, byla by i krásná. Ale to už se zaleskla zářící čepel a až teď si uvědomil, že Kunzite se díval skrze něj, že ho vůbec neviděl. Věděl, že se něco děje, ale nevěděl co. A ty oči. Nefite málem uskočil o krok dozadu když si uvědomil, kdo se na něj těma očima díval. Tyhle oči se na něj dívaly každý den jeho života, pozorující, zvažující, kalkulující, naplněné slzami, přivřené rozkoší, děsivě přímé, málo se smějící. Jadeitovy oči. Sáhl dozadu a stáhl si cár Jadeitova šálu z vlasů. Stále v něm mohl cítít Jadeitovu vůni, i když tak slabou, že to byla možná jen zoufalé přání. Film dospěl ke konci a on tu stál nad kostmi a cucky hedvábí s mečem v jedné ruce a cárem vybledlé látky v druhé. Po jeho levici se ze země zvedala Beryl, za ním se ozývaly pleskavé zvuky. Otočil se a viděl, jak se hradba nemrtvých dvořanů začíná bortit, jak se rozpadali neskutečným tempem na kusy. Pohled mu sklouzl k hromadě na zemi. I přes to, co se rozpadalo za ní, strašlivě páchla. Najednou se pohnula, spíš křeč než pohyb. Vzpomněl si na Kunzitova slova: Teď zemřeš, Jadeite! Kde? Jak? Pak uviděl z té hromady vyčnívat tyčky, které kdysi musely být lidské paže, než z nich zbyly sotva kosti a někdo jim neodťal ruce. Celým jím otřásla hrůza. Tohle je Jadeite? Seběhl ze stupňů ke trůnu a poklekl vedle Jadeita, meč odložil automaticky na podlahu vedle sebe. S trochou odporu se dotknul toho beztvarého motance hadrů a v duchu se modlil, aby to, co už věděl, nebyla pravda. Další nepatrný pohyb. Nefrite našel co musela být hlava a zvedl ji tváří k sobě. S hrůzou se díval do prázdných očních důlků v lebce potažené kůží. Co bylo nejhorší, i přes svůj stav stále ještě žil. Myslí se dotkl Jadeitovy, co na něj odtamtud dýchlo byla jen touha po smrti.
Jadeite, jsem tu, přišel jsem, neumírej mi, šeptala jeho mysl konejšivě.
![[info]](http://p-stat.livejournal.com/img/userinfo.gif){kind=small}
negaverze) wrote,
