Říct, že by zrovna váhal, by nebylo přesné. On se jen nemohl zcela jasně rozhodnout. Zničit Kunzita, zachránit Jadeita, to bylo jeho jediným cílem a teď se situace změnila tak rychle a diametrálně, že si připadal, jako by mu někdo podtrhl koberec pod nohama a on bez cavyků upadl na zadek. Ale přesto tu stál, neseděl, a pozoroval Beryl. Zase do ní vstupovala moc Temnoty, cáry toho co měl přehozeného přes sebe aby zakryl aspoň část své nahoty zakrývaly Kunzitovu lebku. Svůj meč měl stále v dlani. Teď se musel rozhodnout. Jadeit, to co tu z něj zbývalo, jestli to ještě někdy bude něco jiného než troska, proti …

Stačil by jediný pohyb paže, věděl, že jeho tělo by reagovalo, ještě než by jeho mysl dokončila myšlenku. Dnes se tu mohly válet na zemi dvě hlavy vládců, ne jedna. V duchu viděl Beryliny rudé vlasy letět vzdychem, jak by se její hlava graciézně pomalu skláněla k zemi a dopadla s dutým žuchnutím, následovaném za několik nekonečných chvil pádem těla. Beryl udělala několik chyb. Příliš manipulovala. Příliš si hrála, místo aby konala. A sebrat někomu, kdo se teprve probouzí z bojového transu plášť, nebo dělat jakýkoli pohyb, který by se mohl vykládat jako útočný, byla holá pošetilost.

Její jediné štěstí bylo, že Nef byl zrovna příliš zaměstnán Jadeitem, než aby vnímal, co se děje okolo. Jeho pohled měl stále tu tunelovou kvalitu, jako když uviděl Kunzita u trůnu. Bylo to matoucí. Napřed Kunzite, pak Jadeite, teď Beryl. Jeho mysl se nerozhodovala na základě faktů, ale na základě podnětů. Nebezpečí znamenalo útok, kryt. Teď se jeho mysl musela rozhodnout, jestli Beryl představuje nebezpečí, nebo spojence.

V očích, kterými pozoroval Beryl, se muselo toto rozhodování odrážet, protože Beryl couvla o několik kroků a snažila se vypadat co nejméně nebezpečně. To ale, když z vás sálá moc a držíte v rukou zářící žezlo a hlavu svého nepřítele, jde jen těžko. Jeho ruka se sevřela pevněji kolem jílce meče a oči Beryl se upřely na blýskavou čepel, která měla rozhodnout o jejím dalším osudu. Věděla, že v tomto okamžiku svět balancuje na onom neskutečně jemném ostří a může přepadnout buď na stranu života nebo smrti, ale už nikdy nebude stejný jako dříve. Čepel se ani nezachvěla, jen setrvala na svém místě po dobu několika úderů srdce, které ale pro Beryl byly věčností. Pak se čepel sklonila a Nefrite odvětil.
 

Uzdrav ho, královno Negaverze.

S těmi slovy vzal Jadeita do náruče a po krátkém zaváhání ji následoval.
 

Teď, umytý a upravený, sedící u Jadeitovy průhledné rakve naplněné růžovým želé, ve kterém Jadeite tiše dorůstal, mu celá scéna znovu a znovu běžela před očima.

Proč ji nezabil? Mohl se osvobodit od nekonečných intrik a politických hrátek, od manipulací, od ostatních tennou, od Jadeita….

Ale nakonec se rozhodl být zase jen poskokem plnícím cizí příkazy a poslouchajícím na slovo pána, který toho nebyl hoden. Nyní měl zpátky paměť, o kterou ho připravila Beryl s Metalií, také vzpomínky, které zastřely Jadeitovy iluze, a přesto se rozhodl zůstat.
 

Před Nefritem ležela netknutá láhev jeho oblíbeného vína a vyčítavě ho pozorovala. Symbolizovala všechno, čím byl a čím mohl zase být, nebo co mohl odmítnout. Jeho meč stále setrvával u jeho boku, ale ta láhev před ním představovala větší nebezpečí, než celé armády. Mohl se zase zdánlivě vrátit do persóny ožralého hvězdáře, nebo se mohl obrátit a odejít. Když nad tím tak přemítal, vlastně se už rozhodl, v ten okamžik, kdy dal Beryl svolení, aby se chopila své moci a uzdravila Jadeita. Stále ještě mohl odejít, ale to mohl vždycky. Přísaha vládci, který jde proti vlastním lidem, je bezcenná. Ale teď, teď seděl v křesle u Jadeitovy rakve a čekal, až se jeho žalářník probudí, aby mohl zase vstoupit do krásné klece, kterou pro něj Jadeit celý život pletl. Nemohl odejít. Znal Jadeita jaký byl, ne jaký se snažil vypadat navenek, a ačkoli ho možná nemiloval v tom romantickém slova smyslu, byl k němu navěky připoután.

V těch dlouhých hodinách, než se tělo v nádrži alespoň vzdáleně začalo podobat lidskému, si vzpomněl na své poslední chvíle v Endymionově království. Byl šílený žalem, hrůzou i poznáním a stejně, jakmile se objevila příležitost, on se jí chopil a unikl.

Ale co si vybral bylo ještě větší šílenství, i když ne už jeho, ale šílenství moci a smrti. Jadeite se objevil v jeho věži a on vzal jeho ruku a odešel s ním, zradil Endymiona, zradil Zemi, zradil Měsíc, jen aby mohl být se šílencem, jenž pro dosažení svých vlastních pokřivených cílů neváhal obětovat cokoli, včetně sebe sama a svých nejbližších.

 
Čím víc Nefrite o Jadeitovi přemýšlel, tím víc se mu zažíral pod kůži. Směsice děsu, opovržení, ochranitelské náklonnosti, nenávisti, lásky, vášně, neukojitelného hladu po jeho blízkosti, úsměvu, těle, čemkoli co bylo Jadeitem. Nakonec byla odpověď na otázku proč jednoduchá:

Nedokázal odejít od Jadeita.

Věděl, díky svým vizím, že Jadeita jednou zabije. Toho okamžiku se děsil i se na něj těšil zároveň. Tehdy bude volný a nezbude už mu nic, co by ho někde drželo. Totéž se stalo za Endymiona a on věděl, jak to tehdy dopadlo. Šílenství bylo sladší než realita osamění. Mohl si nalhávat co chtěl, opovrhovat Beryl nebo jakýmkoli vladařem, mohl se dušovat, že vždy bude jednat v zájmu dobra nebo čehokoli, co se za něj v tu dobu vydávalo, ale nakonec to vždycky skončilo u jedné skutečnosti. Potřeboval Jadeita. Jadeit byl to, co ho drželo při zemi, co mu dodávalo sílu i oslabovalo ho zároveň, co ho drásalo i milovalo, ale bylo to to jediné, na čem mu na světě záleželo.

Oči mu snad už po tisící zabloudily k Jadeitovi v rakvi. Z kostnatého torza zcela nepodobného člověku v rakvi ležel spící Jadeite, v plné síle, se všemi údy kam patřily a stejně krásný jako když se naposledy milovali. Regenerační proces bude brzy u konce a pak se zase roztočí krvavý kolotoč Negaverzské moci, kolem které všichni tančili.

Moc, to bylo něco, co Nefrite nikdy nechápal. Jak po ní někdo mohl toužit tak moc, až ho to zničilo. Jistě, ovládat bylo lepší než být ovládán, ale chtít stále víc a víc? Jakou mohl mít Kunzite radost z toho, že jedním prstem mohl zničit tisíce bytostí, miliony životů? Když zničíš všechny kolem sebe, komu pak budeš vládnout? S kým budeš bojovat? Teď z Kunzita zbývala jen  hromádka kostí a lebka ve vaku a bylo jen na Beryl, co s ním udělá. Nefrite cítil zahnívající díru ve své duši, tam, kde měl být Kunzite, ale byl si jist, že Beryl svého ledového mága nějak získá zpět. Kunzite porazil smrt už tolikrát, že ho ani tahle příhoda na dlouho nezastaví. Čtyři tennou patřili k sobě, ať se nenáviděli a ničili jak chtěli, byli jen čtyři strany jednoho celku. Jeden bez druhého nebyli nic, a aby byla nastolena rovnováha, museli být všichni naživu a společně. I když byli odloučeni, zabiti, zrozeni v jiných tělech na jiných světech, vždy našli cestu k sobě a svému vládci. Byli proti tomu stejně bezmocní, jako by stáli nazí proti příboji. Jako on potřeboval Jadeita, i mezi Kunzitem a Zoisitem byla podobná dynamika. Nemohli se od sebe odpoutat ani kdyby chtěli.
 

Tělo v nádrži se pohnulo, nejprve jen slabé zachvění, které bylo vzápětí následováno mocnou křečí, jak se najednou do celého těla vrátil najednou život. Nefrite neváhal, bleskurychle se zvedl z křesla a jakmile se víko rakve odklopilo, nedbaje na rukávy hedvábné košile, zajel rukama do růžového slizu a vytáhl kašlajícího Jadeita nad hladinu. Nekonečně něžným pohybem mu otřel nos, oči a ústa a počkal, až se jeho nemesis bude moci pořádně nadechnout. Sotva se na něj upřely dvě nebesky modré oči, zachvátila ho stejná spalující touha, která ho hnala skrze celou tuhle krvavou mileneckou hádku. Jadeit, sedící v teplém želé, které ho celé pokrývalo, byl sevřen v jednom drtícím objetí, zatímco na jeho rty se přitiskly jiné, které požadovaly všechno a dávaly ještě víc. Jadeitova ústa se otevřela pod  Nefritovou péčí otevřela a Nefrite našel pod přetrvávající chutí slizu to, co byl jedině Jadeite. Jedovy paže se obemkly kolem Nefrita se stejnou urgencí a nechal se vyzvednout z rakve a snést na podlahu. Byl slizký a začínalo mu být chladno, ale Nefrit byl rozpálený a hřál je oba. Jadeitovo tělo se přitisklo k Nefritovu a Nef ucítil přes jemnou látku kalhot Jadeitovu erekci, jak ho tlačí do boku. Tady nebyl čas na jemnosti a rafinovanosti něžného milování, oba byli v zajetí chtíče, který je zcela pohlcoval. Nefritovy ruce přejížděly po Jadeitových ramenou, zádech, pažích bocích, kdekoli mohly dosáhnout a při tom zbavovaly chvějící se tělo před ním slizu, který s vlhkým čvachtáním dopadal na kamennou podlahu. V ústech ucítil pachuť krve, bylo mu jedno jestli své nebo vlastní, jak jejich rty a jazyky bojovaly o více a více kontaktu a oba tu bitvu prohrávali. V uších mu hučela krev a zrychlený dech, svůj i Jadeitův, cítil, jak se Jadeite tře o jeho kalhoty a jeho vlastní erekce byla jen šťastná, že měla o co se sama otírat. Konečně jeho ruce dosáhly Jedových půlek a prsty zabrousily mezi nimi, přejely vstup do Jadeitova těla. Z Jedova hrdla se najednou ozval místo drobných naléhavých zvuků hlasitá sten a jeho boky se prohly, jak hledaly více kontaktu. Prsty, které drásaly Nefritova ramena a snažily se dostat pod volnou košili se mu zaryly do kůže jako drápy a Nefrite nečekal ani okamžik. Než se mohl Jadeit znova nadechnout, stál čelem ke své rakvi, nohy rozkročené a Nefritovy prsty hluboko ve svém těle. Musel se pevně chytit okraje, na okamžik pod ním povolily kolena a zdálo se, že zahučí zpět do nádrže.

Nefrite ho zachytil a sám měl problém zůstat stát na nohou. Jadeitovo tělo bylo tak těsné, jako by byl panic. Jen představa, že za několik chvil bude zabořen až po kořen v tom těsném, horkém, chvějícím se otvoru ho málem dostala.

Jadeit byl celý pokrytý lubrikantem, nemělo smysl se zatěžovat takovými drobnostmi. A když z Jedových úst začaly zaznívat neartikulované zvuky, které nemohly znamenat nic jiného než povzbuzení a urgenci, Nefrite konal. Sval, na kterém pracoval už byl dostatečně uvolněný a on v dalším okamžiku otevřel svůj už tak namáhaný poklopec a vklouzl dovnitř. Jedovo heknutí se změnilo v zasténání. Nefrite se musel kousnout do rtu, aby se neudělal hned teď a tady, představy byly jen chabá náhražka skutečnosti. Jadeitovo tělo ho vítalo a oba se chvěli, Jadeite drtil svými prsty bok rakve, Nefrite Jadeitovy boky, jak oba setrvávali naprosto nehnutě a snažili se zadržet hrozící orgasmus. Netrvalo to dlouho a Nefrite se začal v Jadeitovi pohybovat, nejprve krátké pohyby, které se postupně stávaly delšími a plynulejšími, až z něj téměř vyklouzával a zase zajížděl domů. Jadeit byl kluzký, což neuniklo té droboulinké části Nefritovy mysli, která nebyla zcela polapena rozkošemi těla. Jadeite teď vypadal přesně tak, jako se stavěl na obdiv světu. Slizký, nebezpečný, stvořený pro sex. Zvuky, které vydával pokaždé, když do něj Nefrite zajel a přejel přes prostatu, říkaly zcela jasně co a jak to chce a že to teď dostává. Nefritovi na slizkém těle klouzaly ruce, ale Jadeite mu vycházel vstříc. Nefrite věděl, že dlouho nevydrží, chtěl Jadeita příliš. Temnoto! Oba to příliš chtěli. I tak byl překvapen, když je zasáhly téměř současně slastné křeče. Jadeitovy svaly se kolem Nefrita stahovaly a ten jízdu v kluzkém horku prožíval až do nejposlednějšího nervového zakončení. S posledním záchvěvem soudnosti se zachytil okraje nádrže vedle Jedovy ruky, aby se na něj zcela nezhroutil a oba neskončili v malzavé nádrži.

 

Nefrite se zastavil, jen na okamžik. Bublající ostří hněvu v něm ho dostalo až sem, ale co ho čeká za těmito dveřmi? Hněv se proměnil v tichou nitku prolínající se celým jeho bytím a on na ni pověsil veškeré bouřivé emoce, které ho mohly zaskočit, až jimi projde. Teď buď zvítězí a nebo zemře. V co doufal víc? Už ho to nezajímalo. Chtěl ještě vůbec vidět Jadeita? Nepřešel za tu dlouhou dobu na Kunzitovu stranu? Zůstal věrný svým ideálům? Zůstal věrný Nefritovi?

Dlouze vydechl. Poslední krok. Neměl rád zabíjení, ale dělal svou práci. A jeho práce teď byla zabít Kunzita, i kdyby ne kvůli Jadeitovi, před očima mu probleskly jeho odťaté ruce, nebo pro Zoisita, jehož pohled cítil v zádech, nebo pro zrádnou královnu Beryl, tak pro všechny ty, kteří padli a kteří teď pochodovali jako nemrtvá armáda kosící všechno živé. Pro ty, kteří nemají pokoje ani ve smrti. Pootevřel těžké kamenné dveře pokryté jinovatkou a proklouzl mezi těžkými křídly. Ty se za ním bez jediného zvuku zavřely. Vstoupil do noční můry jakéhokoli člověka jen trošku při smyslech. Zmrzlý trůnní sál zaplňovala masa mrtvých i nemrtvých, zápach hniloby ho udeřil do nosu i přes vrstvu, kterou už byl pokrytý. Jeden pohled a našel Kunzita. Stál před trůnem, vedle něj rudovlasá žena, na druhé straně něco složené z kostí a zubů a před ním nějaká hromada něčeho, co nezkoumal, nepředstavovalo to hrozbu. Nefrita zaplavila ledová voda, která utlumila všechno okolo, zůstal jen jeho cíl. Kunzite. Kosti, které držely pohromadě seschlou kůží, bílá hříva, modré kimono. Stál vzpříma před svým trůnem a zrovna něco šelestivým hlasem, který se nesl až do nejzazších zákoutí, rozprávěl o výhře a dokonalosti. Nefrite neposlouchal. Všechny dojmy i emoce se slily v jediné. Rozhodnutí. Uchopil meč pevněji do rukou a vydal se přímo k trůnu, přímo proti Kunzitovi. Ten ho musel vidět. Nefrite šel přímo proti němu, rozhodnutý a nehodlal se nechat ničím zastavit. Museli by ho spálit na popel, aby se zastavil. Svižným krokem se zářící čepelí po boku se blížil nezadržitelně ke svému cíli, který pořád ještě mluvil a nevěnoval mu pozornost. Nefrite obešel tu hromadu před trůnem. Klapavá bytůstka z kostí a zubů mu vyrazila vstříc, vrhající se jako pes po hrdle. Jeho meč, prodloužení jeho těla, udělal automatický pohyb a kosti se s třaskotem rozprskly po podlaze. Další tři kroky vzhůru ke trůnu a stál před ním. Kunzite se zadrhl ve své vítězné řeči a jeho oči hledaly, co se děje. Nefrite na nic nečekal. Meč projel čistě Kunzitovi pod bradou, projel mezi krčními obratly, zřetelnými pod vyschlou kůží a vyjel na druhé straně. Kunzite stuhl, ale Nefrite pohyb ještě nedokončil. Než lebka z krku stačila začít svůj poslední pád k zemi, čepel už protínala Kunzitova žebra a zvednutou paži, a znovu a znovu, dokud z Kunzita nezůstala jen hromádka rozsekaných kostí v troskách modrého hedvábí. Naposledy se sklonil a rozsekl Kunzitovu lebku na půlky. Narovnal se a vydechl. Chladná voda, ve které se pohyboval od okamžiku kdy spatřil svůj cíl, se rozplynula. Zase slyšel zvuky v plném rozsahu, viděl celou místnost, místo jen jediného zúženého úhlu. Cítil všechny vůně, ne jen smrt a rozklad. Neviděl věci kolem sebe jen jako analýzu příležitostí a nebezpečí. V hlavě mu teprve probíhalo, co se vlastně stalo. Ve svých myšlenkách teprve vešel, rozhlédl se okolo a vstřebával detaily. Zoisite, jeho pohled v zádech, stále za zavřenými dveřmi. Dvořani mrtvého mága. Žena v černé kůži s pletí šedivou jako popel a mrtvým výrazem. Byla mu povědomá. Brunátná youma s krajkovým fiží. Muž v upnutém černém kabátě. Dav patolízalů, ze kterých dýchala chtivost a strach. Žádné zbraně. Kunzite před trůnem, hrdý a mluvící svou vítěznou řeč. Nefrite uvězněn až do smrti, Jadeite, teď zemřeš….
Jadeite?
V hlavě mu pokračovala scéna jako zpomalený film. Viděl jak se přibližuje ke Kunzitovi, dokonalému ve svém modrém hedvábí. Byl nádherný, Nefritovi teď bylo skoro líto, že ho rozsekal na tak malé kousky. V ústech mu vyschlo když si představil, co by s tak nádherným tělem, kunzitovým tělem, mohl dělat. Ale než mu mohly být těsné kalhoty, scéna se posunula a něco skládajícího se jen ze zubů a chřestících kostí se mu vrhlo po krku. Když se na tu změť pořádně podíval, zjistil, že je to kostra malinkého draka. A pak už jí projela čepel a aniž by se ho ty zuby jen dotkly, rozprskly se po podlaze. Jen odstranil překážku, která mu stála v cestě.

Vedle trůnu klečela i nahá rudovlasá žena. Kdo? Beryl? Královna Beryl tu klečela u trůnu s hlavou skloněnou, jako ta nejnižší otrokyně? Když se na ni pořádně podíval, nebyla nahá. Měla na sobě nějaké spodní prádlo, které víc ukazovalo než skrývalo a nenechávalo nic představivosti. Vlasy měla sepnuté v elegantním účesu, několik rudných loken jí spadalo na ramena. Kdyby na nich neměla ty rohy, byla by i krásná. Ale to už se zaleskla zářící čepel a až teď si uvědomil, že Kunzite se díval skrze něj, že ho vůbec neviděl. Věděl, že se něco děje, ale nevěděl co. A ty oči. Nefite málem uskočil o krok dozadu když si uvědomil, kdo se na něj těma očima díval. Tyhle oči se na něj dívaly každý den jeho života, pozorující, zvažující, kalkulující, naplněné slzami, přivřené rozkoší, děsivě přímé, málo se smějící. Jadeitovy oči. Sáhl dozadu a stáhl si cár Jadeitova šálu z vlasů. Stále v něm mohl cítít Jadeitovu vůni, i když tak slabou, že to byla možná jen zoufalé přání. Film dospěl ke konci a on tu stál nad kostmi a cucky hedvábí s mečem v jedné ruce a cárem vybledlé látky v druhé. Po jeho levici se ze země zvedala Beryl, za ním se ozývaly pleskavé zvuky. Otočil se a viděl, jak se hradba nemrtvých dvořanů začíná bortit, jak se rozpadali neskutečným tempem na kusy. Pohled mu sklouzl k hromadě na zemi. I přes to, co se rozpadalo za ní, strašlivě páchla. Najednou se pohnula, spíš křeč než pohyb. Vzpomněl si na Kunzitova slova: Teď zemřeš, Jadeite! Kde? Jak? Pak uviděl z té hromady vyčnívat tyčky, které kdysi musely být lidské paže, než z nich zbyly sotva kosti a někdo jim neodťal ruce. Celým jím otřásla hrůza. Tohle je Jadeite? Seběhl ze stupňů ke trůnu a poklekl vedle Jadeita, meč odložil automaticky na podlahu vedle sebe. S trochou odporu se dotknul toho beztvarého motance hadrů a v duchu se modlil, aby to, co už věděl, nebyla pravda. Další nepatrný pohyb. Nefrite našel co musela být hlava a zvedl ji tváří k sobě. S hrůzou se díval do prázdných očních důlků v lebce potažené kůží. Co bylo nejhorší, i přes svůj stav stále ještě žil. Myslí se dotkl Jadeitovy, co na něj odtamtud dýchlo byla jen touha po smrti.

Jadeite, jsem tu, přišel jsem, neumírej mi, šeptala jeho mysl konejšivě.